Každý z nás má určitě doma na polici různé kousky, z nichž některé vytahujeme i opakovaně, zatímco jiné necháváme zapadat prachem. Zajímá vás, jak to asi vypadá u známých knihomolů? Mají výtisky seřazené pěkně podle abecedy? Přečetli všechny knihy, které vlastní? A řeší i oni otázku: Mám si ji nechat nebo poslat dál?
Nahlédněte do knihoven publicisty Michala Hvoreckého, fotografky a copywriterky Mariky Beňadik Majorové a spisovatelky Tamary Šimončíkové Heribanové. Zjistěte, co vlastně mají všichni tři společné a jak bojují s přeplněnými knihovnami is pomocí nové služby Knihovrátek od Martinusu.
Tamara Šimončíková Heribanová – spisovatelka a novinářka
Pouze fyzické, ale klidně i dvě
Tamara Šimončíková Heribanová tvrdí, že nikdy neváhala koupit i dva výtisky téže knihy. Do jednoho si zapisuje poznámky, druhý nechává čistý, aby jej mohla někomu dát jako dárek. Spisovatelka také přiznává, že jistou dobu byla na své knihy tak citlivá, že je ani nikomu nepůjčovala. „Byla jsem taková knižní mamonářka, ale iv tomto jsem se už změnila.“
Ve své knihovně se neomezuje žádným systémem, spravuje ji intuitivně. „Pravděpodobně má nějaký vnitřní řád.“ Jediné pravidlo, které má, je, že v ní musí být fyzické výtisky knih. E-bookům se vyhýbá. „Párkrát jsem se pokusila číst na čtečce, ale bylo to trápení. Mám ráda vůni knih, strukturu, možnost do nich něco vložit. Chci v ní listovat, darovat ji, položit na nějaké místo a představovat si, kdo ji tam najde.“
Učí se s knihami rozloučit
Velká knihovna ji velmi těší, pro lásku ke knihám se však dostala i do obtížných situací. „Jednou jsem byla na jedné knižní burze a skončilo to tak, že jsem zůstala stát se čtyřmi krabicemi knih na Klariské. Zachránil mě taťka, který mi je pomohl přenést domů.“ Nové knihy kupuje horlivě. Uvědomuje si však, že to nemůže dělat donekonečna. „Dostala jsem se už do stavu, že musím více používat rozum,“ směje se Tamara. „Pokud přinesu další knihu domů, musím se is některou rozloučit. Mnohé knihy, které se ke mně dostanou, jsou právě z druhé ruky. A tak si říkám, že když někdo poslal tak dobrou knihu dál, měla bych to udělat i já.“
Michal Hvorecký – spisovatel a publicista
Knihovna, která přeměnila byt na domov
Michal s rodinou o knihovně ve svém bytě uvažovali jako o centrálním bodě obývacího pokoje – vše ostatní jí přizpůsobili. S rozhodnutím jsou spokojeni. Díky ní se jejich byt proměnil v domov. „Vytváří nám pocit útulnosti, je to pro nás takový přístav. Cítíme se tam díky tomu dobře všichni pět. Neustále na ni vidíme a není to jen taková dekorace, je součástí našeho prožívání a identity.“
Za každou knihou je příběh
Knihy u sebe doma má uspořádány systematicky podle abecedy a snaží se v nich mít pořádek. Ne vždy je jeho námaha odměněna. „Moje zkušenost je, že právě tehdy, když něco potřebuji najít, tak to nenajdu a musím si rychle prohlédnout e-book.“ Odhaduje, že asi čtvrtinu knihovny tvoří nepřečtené knihy. Kvůli přibývajícím výtiskům se sbírku snaží poctivě přeřeďovat – podobně jako Tamara – a má zásadu, že pokud jedna kniha přijde, jiná musí odejít. Primárně vyřazuje svazky, o kterých ví, že je už sám nevyužije. „Už jsem ve věku, kdy už vím, že nepřečtu všechno. Mám jen jeden život.“
Pamatuje si, kde získal téměř každou svoji knihu. „Líbí se mi, že součástí sbírání knih je i příběh, jak se k ní člověk dostal,“ vysvětluje spisovatel a publicista. „Někdy to jsou zvláštní historky. Například, dodnes si pamatuji na jednu knihu, kterou jsem si donesl z Kapského města v Jihoafrické republice. Je tam vysoká kriminalita a při vstupu do obchodu jsem musel projít bezpečnostní závorou a nechat si zkontrolovat
tašku – a to vše pro výtisk z druhé ruky.“
Marika Beňadik Majorová – copywriter a fotografka
Knihovna jako prostor pro veškeré umění
Copywriterka a vášnivá fotografka Marika Beňadik Majorová ve své knihovně nemá jen knihy. Najdete tam také fotoaparát, obrazy, vázy, rostliny či svíčky. Ty vizuálně dotvářejí místnost, ale zároveň i vystihují uměleckou všestrannost majitelky. Přiznala však, že má knihy i jinde. „Mám u jednoho křesla takový sloupek knih a časopisů. Má asi metr do výšky. Tak se tam nasbírali a tam také jsou,“ říká Marika s úsměvem.
